Vesmírná datová centra pro AI: energie, chlazení a limity

Myšlenka přesunout datová centra umělé inteligence do vesmíru zní skoro neodolatelně elegantně: žádná omezení pozemků, stálý přístup k solární energii a minimální zátěž pro prostředí na Zemi slibují čistou a škálovatelnou budoucnost. Jak ale upozorňuje BODA.SU, taková vize je zatím mimo dosah.

Hlavní překážkou je energie — jak množství, tak stabilita. Moderní systémy AI vyžadují obrovský a nepřerušovaný příkon. I na Zemi se síť pod takovou zátěží prohýbá, což tlačí firmy k plynovým elektrárnám. Na oběžné dráze by navzdory hojnosti slunce bylo k pokrytí těchto potřeb zapotřebí obřích solárních polí, jejichž vynesení a rozložení je v této fázi mimořádně složité a drahé.

Ještě tvrdším oříškem je odvod tepla. Servery vyzařují ohromné množství tepla a ve vakuu běžné chladicí metody nefungují. Jedinou možností je sálavé chlazení, které by vyžadovalo rozměrné, odolné radiátory schopné dlouhodobě zvládat extrémní podmínky. Spolehlivá, ověřená řešení, jak v takovém měřítku chladit výpočetní komplexy na orbitě, zatím neexistují.

Další vrstvu komplikací přidávají záření a konektivita. Kosmické prostředí je k běžné elektronice nepřátelské a stínění serverů proti radiaci výrazně zvyšuje hmotnost i cenu. Zároveň by datová centra pro AI musela posílat obrovské objemy dat na Zemi a zpět, jenže dnešní satelitní spoje na takové průtoky stavěné nejsou. Každá údržba či oprava by se navíc změnila v samostatnou, nákladnou misi — křehký provozní model v jakémkoli měřítku.

První pokusy sice běží, ale omezují se na malé zpracovatelské uzly na satelitech nebo na koncepty záložních úložišť. Plnohodnotná datová centra na orbitě jsou v nedohlednu. V dohledné době tak zůstane umělá inteligence pevně spjata se Zemí a obor se bude muset popasovat s energetickými i ekologickými výzvami tady, ne za hranou planety.